Ďábelský systém zdravotnictví

Ad: Rukojmí pacientů i pojišťoven (MT:8/2007:B1,3)

Nejdříve jsme slyšeli od našich politiků, že pacienti jsou rukojmí lékařů. Podle nadpisu článku v Medical tribune jsou to nejspíš lékaři, kdo jsou rukojmí pacientů a pojišťoven. Vše je mnohem zvrhlejší.

Když jsem si uvědomil, že naše zdravotnictví je velmi podivné a zapadá do bahna korupce a protekce, snažil se přijít na to, v čem to vězí. Jako první věci jsem si všimnul, že je to právě pacient, po kterém se žádá bezpodmínečné zaplacení zdravotní daně a pak je zcela vyloučen z možnosti ovlivnění systému. Nemá žádnou možnost vybrat si pro sebe osobně nejvhodnější pojišťovenský produkt, protože nemůže navazovat žádnou individuální smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Zaplatí a nemá zajištěnu ani definici toho, na co má právo, co smí požadovat za své odevzdané peníze. Jen se mu dosud bohužel našeptává do ouška, že veškerá zdravotní péče má být bezplatná. Dokonce to proniklo i do základních zákonů a znemožňuje nám to stabilizovat zdravotnictví, pokud odmítáme, aby se naše zdravotnictví nadále stabilizovalo na úkor našich lékařů. Nevím, jak moc si toto
z možnosti ovlivnění systému vyřazení pacienti uvědomují, ale zneužívání zdravotnictví našimi občany, ale zejména i cizinci, je zjevné. Pacienti jsou naším systémem zcela demotivováni, aby se starali o své zdraví.

Pak jsem si uvědomil, že z možnosti ovlivnění systému jsou zcela vyloučeni i lékaři. Jestliže se některá pojišťovna vůči nim zachová hanebně, není šance jak donutit tuto pojišťovnu k serioznímu chování. Není totiž možné přesvědčit pacienty, aby od této pojišťovny odešli. Je jim toto také jedno. Zejména zpočátku systém umožňoval, aby lékaři podvodným vykazováním svých výkonů odčerpávali z pojišťoven neprávem peníze. A tak byly stanoveny restrikce lékařů, které stále více vedou k tomu, že lékaři nejsou placeni za vykonanou práci, ale za existenci svou a svých pacientů, což kvalitu zdravotní péče značně snižuje. A ve svých důsledcích i prodražuje. Lékař je stejně placen, ať pracuje či nepracuje, ať pracuje kvalitně či nekvalitně. Ale v podstatě je to i lékař, který je zcela vyloučen z možnosti ovlivnění systému našeho zdravotnictví a je zcela demotivován vůči péči o své pacienty.

Koneckonců ani zdravotní pojišťovny si nemohou dovolit fungovat jako skutečné pojišťovny na naše zdraví a nemoci a ze zákona se nesmí lišit. Proč tedy před lety Václav Klaus umožnil vznik plurality zdravotních pojišťoven, když jim byla znemožněna jakákoliv individuální činnost. Jestliže ze zákona nesmí fungovat jako skutečné zdravotní pojišťovny, proč je jich tolik? Jako ústav redistribuce naší zdravotní daně by nám přece stačil ústav jediný. A můžeme ho i nazývat zdravotní pojišťovnou, i když se skutečným pojištěním na nemoc moc společného mít nebude. Pacient totiž nesmí uzavírat individuální pojištění, a proto nemá právo mluvit do svého vyšetřování a léčby. Nemůže dostat nejkvalitnější

zdravotní péči, protože malusy a bonusy péče nejdou za ním, ale za jeho ošetřujícím lékařem, který má místo pacienta doplácet na rozmařilosti pacienta. Buď ošetřující lékař to pacientovi doplatí nebo mu to neumožní. A to je také špatně. Toto je svědectvím toho, že nejen pacienti a lékaři jsou zcela demotivováni vůči racionálnímu chování, ale stejně tak jsou vyloučeny z možnosti ovlivnění systému a zcela demotivovány k pojišťovnické práci i zdravotní pojišťovny.

Ale nejen pacienti, lékaři, zdravotní pojišťovny, ale i lékárníci, distributoři léků a materiálu, nemocnice... tedy všechny subjekty v našem zdravotnictví jsou vyloučeny z racionálního ovlivnění systému a všichni jsme vlastně rukojmími našich politiků. Ti dovedným způsobem rozeštvávají jednotlivé subjekty navzájem, lékaře navzájem, pacienty s lékaři, lékaře s pojišťovnami...

Co s tím? Co s naprostou letargií, demotivací a znechucením všech subjektů? Je jediná cesta: Znovu dát všem subjektům ve zdravotnictví svobodu a odpovědnost. Politici musí co nejrychleji skončit se svým konstruktivismem vůči zdravotnickým subjektům a co nejvíce podporovat svobodné, přirozené a transparentní vztahy. Budou překvapeni, jak snadno se tyto vztahy samy v přirozeném prostředí usadí v nejefektivnějších a nejekonomičtějších polohách pro jednotlivé subjekty i pro stát.

Pojišťovny se musí stát skutečnými pojišťovnami, které budou utvářet nejrůznější pojišťovenské produkty a se svými klienty uzavírat osobní smlouvy. Tím musí také určit, co jsou ochotny svým klientům proplácet. Musí být ve své managementské aktivitě zcela svobodné, ale státu musí umožnit ekonomické dozorování pojišťovny. Nezbytností je pak plodná konkurence takových svobodných pojišťoven, která je daná zájmem pacientů o nejkvalitnější pojišťovenský produkt.

Pojišťovny pak ze svých získaných peněz musí hradit zdravotní pojištění plně solidární (dražší péči, péči v nemocnicích...), kde většina z nás na takovou zdravotní péči nemá. Pak musí hradit podle svých různých pojišťovenských produktů částečně solidární zdravotní péči v ambulancích, kde pacient bude vkládat svoje garanční peníze a pak z nich předem domluvený podíl si vyzdvihne u své zdravotní pojišťovny.

Toto vkládání garančních peněz pacientem do zdravotnictví je tím kouzelným proutkem, který umožní plodnou konkurenci pojišťoven i lékařů s důsledkem obnovení jejich aktivizace ke kvalitě, a který mění dnešní pasivní postavení pacienta jako trpného objektu zdravotnického byznysu v přiměřeného partnera lékaře a pána svého vyšetření a léčby. Sám pacient si vkládání svých peněz do zdravotní péče pohodlně ohlídá, protože on sám bude rozhodovat, kterého lékaře je ochoten platit. Dáme-li pacientovi svobodu, bude to on, kdo si bude vybírat svého praktického lékaře, který bude pro jeho zdravotní péči nejefektivnější a bude ho provázet zdravotním systémem co nejekonomičtěji.

Nebo snad musíme všichni zůstat rukojmími našich politiků, aby redistribuce našich peněz vkládaných do našeho zdraví zůstala nadále netransparentní?

MUDr. Bohumír Šimek, Křemže

Zpět na hlavní stránku