Výkony provedené v ambulancích praktických lékařů jsou mnohonásobně levnější než péče poskytovaná v nemocnicích.
Praktický lékař je všude pro zdravotní systém považován za nepostradatelného specialistu se všeobecným medicínským přehledem. Jeho komplexní povědomost o potížích nemocného, zdravotní historii, o rodinných a sociálních souvislostech je nejvyšší zárukou správné diagnózy, efektivní a ekonomické léčby. Toto pochopili již dávno nejen v Evropě, kde primární péče zůstává i po roce 2000 jednou z hlavních priorit WHO, ale také v USA, Kanadě a Japonsku. Obecně se ve světě vynakládá na primární péči mezi 15 a 25 % rozpočtu na zdravotnictví. V kulturních zemích se mzda praktického lékaře pohybuje okolo 4–5násobku průměrného výdělku v zemi a nikdo se nad tím nepozastavuje. Je to považováno za spravedlivou odměnu pro tento charakter práce.
Systematická likvidace primární péče
V ČR naopak trvale dochází k systematické likvidaci primární péče. Do roku 1993 se všechny bývalé OÚNZ masově zbavily obvodních lékařů. Ti se stali praktickými lékaři – soukromými podnikateli. Fakticky ale přijali pozici neoficiálních zaměstnanců zdravotních pojišťoven, které s nimi nemají žádnou servisní a režijní námahu. Lékař si musí řešit vše sám. Od nákupu receptů a veškerého materiálu pro provoz ordinace přes shánění personálu či účetnictví až po odvoz popelnice. V systému úhrad zdravotní péče je pak posledním v žebříčku a dostane, co zbylo. A to ještě vyúčtováno podle absurdních textů smluv a platebních dodatků s více než ročním zpožděním! Objem úhrad praktickým lékařům se přes nárůst ekonomiky a zvyšování průměrné mzdy v zemi rok od roku stále snižuje. Valorizace ani zdaleka nekopírují ekonomické ukazatele ČR. Ještě horší však je, že už výchozí částky, stanovené při vzniku našeho nového zdravotnictví, byly pozůstatkem socialistického odměňování pracující inteligence. Celý systém je tedy deformovaný již od samého počátku. Dříve proklamované sbližování s ostatním světem se nekoná. Naopak, nůžky se rozevírají.
Obchodníci s léky, zdravotnickým materiálem a technikou, dodavatelé služeb pro nemocnice a další zdravotnické provozy i sami majitelé privatizovaných nemocnic se nechtějí vzdát tak snadných a narůstajících výdělků. Vytváří se sítě zdravotnických zařízení, vlastněných bohatými českými i zahraničními investory bez jediné vazby k odbornosti poskytované péče. Zdravotničtí pracovníci jsou v jejich firmách „výrobními nástroji“ s plnou zodpovědností za poskytnutou péči.
Pacient není rukojmím lékaře
Obor všeobecného praktického lékařství se tak za 19 let demokracie stal pro mladou generaci českých studentů finančně a společensky nezajímavým a personálně se hroutí. Průměrný věk praktického lékaře je více než 52 roků. Čtvrtina praktických lékařů je již dnes starší 65 let, do 10 let jich bude přes 50 %. Během dvou následujících let přestane ordinovat celá pětina ze současného počtu 5200 praktiků, přičemž v letech 2003 a 2004 atestovalo asi 140 lékařů, loni tři a letos bude možná atestovat šest kolegů. Stále větší skupina praktických lékařů není ochotna převzít zodpovědnost za politické a ekonomické chyby, kterých se politici léta dopouštějí.
Nejsme nadále ochotni účastnit se poškozování práv občanů, našich pacientů, které je reálným výsledkem posledních let chaosu ve zdravotnictví. Pacient není rukojmím lékaře, jak se nám všem v dřívějších krizových momentech snažila namluvit pravicová i levicová politická reprezentace, ale je to naopak lékař, jenž je rukojmím politiků a zdravotních pojišťoven, kteří pacientům slibují vzdušné zámky. Lékaři sdružení v OS Praktik.cz odmítají nést ekonomickou zodpovědnost za spotřebu zdravotní péče.
Odmítají regulace finančních toků ve zdravotnictví, které jdou pouze na vrub poskytovatelů zdravotní péče. Odmítají být nadále pokutováni za péči poskytnutou lege artis. Naši zástupci se bohužel neúčastní relevantních jednání a marní čas na tzv. dohodovacích jednáních, kde je mezi jednotlivé segmenty poskytovatelů rozdělován objem peněz, který je fakticky pouze pufrem celého systému.
Jen nasávání čísel pojištěnců?
Nedokázali jsme prokázat ekonomickou sílu vůči partnerům, kteří se spoluucházejí o finance zdravotního systému a kteří mají peníze a moc za své zájmy lobbovat. Jak jinak si vysvětlit např. poslední aktivity poslance Evropského parlamentu, který horuje za liberalizaci reklamy na léky vázané na recept s odůvodněním, že „není nadále možné bránit občanům získat informace o lécích, které by mohli používat“? Od kdy je, pane poslanče doktore Cabrnochu, reklama zdrojem objektivní informace, hodné seriózní prezentace, tak jak jsme v medicíně zvyklí?
Dalším důkazem je slovenská zdravotní reforma, jejíž průběh je modelem plánovaných změn u nás. Obdivuhodné makroekonomické ukazatele jsou na Slovensku vykoupeny tím, že soukromé nemocnice neposkytují nákladnou nebo dokonce jen potenciálně nákladnou léčbu a tuto odsouvají do státních fakultních nemocnic. Někteří slovenští pacienti přestali užívat doporučenou léčbu z důvodu finanční náročnosti, zdražení léků a zavedení poplatků za recept. Slovenští zdravotníci houfně odcházejí do zahraničí. Za první tři roky reformy odešlo kolem 2 tisíc plně kvalifikovaných lékařů. Soukromé zdravotní pojišťovny přitom mají provozní náklady ve výši až 10 % svých příjmů (dosud to bylo jako u nás 3–4 %), generují zisk a mohou uvažovat o výplatě dividendy.
Posledním příkladem jsou aktivity investora na severní Moravě, který využívá sociodemografické tísně některých kolegů důchodového věku. Za často celoživotně budovanou ordinaci praktického lékaře nabízí doktor Potysz 300 až 700 tisíc korun, do budoucna nijak negarantovanou mzdu ve výši 40 tisíc Kč a příslib pokračovat v práci, nejspíše na pozici odborného garanta neatestovaných lékařů v „hypermarketové“ ordinaci, jejímž hlavním smyslem nejspíše bude nasávat čísla pojištěnců do spřátelených sítí nemocnic, ambulancí specialistů a sítí lékáren.
Je to naše chyba
Co je tedy skutečným cílem posledních let i současné reformy zdravotnictví? Nemocnice předané krajům se prodávají soukromým subjektům, které vytváří své sítě. Zdravotní pojišťovny přeměněné na akciové společnosti, ovládají veřejné fondy. Kruh se uzavře v momentě, kdy stejná finanční skupina ovládá zdravotní pojišťovnu, síť nemocnic, řetězec lékáren a rodící se síť ambulancí primární péče. Tato finanční skupina pak platí za péči sama sobě.
Do budoucna brzy pochopí, že vydávat peníze na spotřebu zdravotní péče je neefektivní. Potom se i pacient, stejně jako již nyní zdravotník, stane překážkou v generování zisku, který je potřeba ze systému vyvést jinam. Dnešní situace má pro pacienty a lékaře jediné řešení. Odchod z takovéhoto zdravotního systému. Pouze pacient, který vloží do ošetření svoje garanční peníze a tyto bude následně inkasovat zpět od pojišťovny, je motivován kontrolovat a eliminovat množství parazitů, kteří se jen přiživují na jeho zdravotní dani. Chyba nás, soukromých lékařů, je, že jsme dosud nebyli schopni, přes zastupující organizace, ohlídat naše investice a zájmy. Stejně jako naivní občané, vkládající peníze do pochybných kampeliček, přijdeme o odbornou nezávislost a možnost ekonomické svobody.
Nikdy jsme totiž o našem poslání neuvažovali jako o živobytí.
MUDr. Pavel Lindovský, Praktik.cz