STAV NAŠEHO
ZDRAVOTNICTVÍ
aneb pohled
zdola od praktického lékaře
Naše
polistopadové zdravotnictví lze dosud stále charakterizovat direktivním,
centralistickým a socialistickým řízením s vyloučením svobody pro
jednotlivé subjekty, která je přirozeným předpokladem odpovědnosti a tvůrčí
iniciativy. Panuje všeobecná politická neochota nastolit přirozené vztahy mezi
subjekty, které jediné jsou ekonomické a efektivní.
Panuje
nedůvěra politiků k lékaři, který nemůže být honorován svým pacientem za
svou práci, ale musí počkat, až co po netransparentním přerozdělování
zdravotních daní na lékaře zbude nebo nezbude. Dochází k soustavné
pauperizaci lékařského stavu, k přetěžování nesmyslnou byrokracií pro suplování
ministerských a pojišťovenských byrokratů a ke stále narůstající exploatací
lékařského stavu. To vede k emigraci lékařů a sester do ciziny nebo
k emigraci profesionální. Lékař v České republice je kopán a
popliváván, a to nejen obrazně, ale často i fysicky. Je systematicky ponižován
a deklasován. Lékaři, kteří nemají odvahu emigrovat, tento stav nesou těžce..
Systematická pauperizace a rostoucí exploatace s uvědoměním si neřešitelnosti
současné situace vyúsťuje často v agresivní chování, u někoho
v autoagresi (sebevražda MUDr. Bohumíra Doula), u jiného v agresivní
chování vůči okolí, vůči kolegům a pacientům.
Naši
politici
soustavně, a vypadá to, že úmyslně, neřeší
podfinancovávání privátních
lékařů,
takže lékaři mají sotva na bazální chod
ordinací a už vůbec nemají na rozvoj
svých praxí v zájmu svých pacientů.
Politici i pojišťovny působí dojmem
naprosté ignorance ke stavu zdravotnictví a ignorance ke
stupňování kvality
zdravotní péče. Kvalita zdravotní péče
dokonce díky absurdním byrokratickým
tlakům na lékaře stále klesá. Místo toho,
aby si na moderní a kvalitní léčbu
připlácel sám pacient, byli
ošetřující lékaři donuceni toto
doplácet svým
pacientům formou regulačních mechanismů (pro normálně
myslící: pokutou za dobře
vykonanou práci lege artis). Tato pauperizace a exploatace
ošetřujících lékařů
zatím byla nejhorší za panovaní
sociální demokracie a ministrování Davida
Ratha. Ale mluví se o tom, že exploatace lékařů
v současnosti se
expandujícím finančním kapitálem je mnohem
destruktivnější.
Když
po Únoru
se ujali moci komunisté, ve zdravotnictví
především zlikvidovali lékařskou
komoru a další lékařské organizace, ale
zlikvidovali i vztahy mezi pacienty a
jejich ošetřujícími lékaři. Nyní
jsme svědky obdobného procesu. Útočí se na
lékařskou komoru, které po Listopadu nebylo umožněno
rozvinout se do jakési
cechovní organizace dohlížející nad
kvalitou i kvantitou zdravotní péče. Vzájemnou
organizovanou štvanicí pacientů vůči lékařům a
lékařů vůči pacientům dochází
k destrukci toho nejzákladnějšího ve
zdravotnictví, kterým je vztah důvěry
mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem,
který je základním nosným mediem
úzdravy a tedy základní podmínkou
fungování zdravotnictví..
Zajímavým
poznatkem je, že vztah velkých, vládnoucích stran ke zdravotnictví se u
nás v podstatě
neliší, pokud odehlédneme
od ideologických tanečků, které provozují
v zájmu zviditelnění se. Mně se
to jeví tak, že v druhé půli
devadesátých let si naši politici uvědomili,
že 220-280 miliard korun, které se mají točit ve
zdravotnictví, je zajímavá a
úctyhodná suma. Od té doby se relativně trvale
snižují odměny lékařům bez
ohledu na to, zda vládnou sociální či
občanští demokraté. Peníze, které si
platíme na zdravotní péči se ze systému
ztrácejí, aniž by doputovaly
k lékařům. A politický zájem o tyto
peníze je čím dál tím větší.
Jen cesta
je rozdílná.
Cesta
sociálních demokratů pod vedením lídra Davida Ratha se mi jeví jako posílení
socialistických prvků ve zdravotnictví. Vychází z přesvědčení, že
centralizované direktivní řízení, pro občany absolutně netransparentní, je pro
vládnoucí elitu nejtransparentnější a umožňuje trvalou kontrolu nad distribucí
a šetřením peněz na poskytovatelích zdravotní péče. O rostoucí přebytky se už
vládnoucí elita postará.
Cesta
občanských demokratů pod vedením lídra Tomáše Julínka je v jakémsi
pseudopravicovém předání zodpovědnosti z ministerstva na zdravotní
pojišťovny, které jediné mají dostat ve zdravotnictví svobodu k restrikci
odměn pro lékaře a k restrikci zdravotní péče. Svoboda je dána i
finančnímu kapitálu v současnosti vehementně vstupujícímu do hry o vybrané
zdravotní daně s umožněním exploatace lékařů, pacientů i námi odevzdaných
peněz na naše zdraví. Nejde o pravicový přístup ke zdravotnictví, ale o
pravicovou iluzi přístupu ke zdravotnictví, kterou nazývám socialistickým
kapitalismem.
Je to
otřesné, co řeknu, ale prohlédneme-li skrze stranické ideologické tanečky a
ideologické agitace, které cloumají touto společností, ztrácí se mi o obou
stran skutečný zájem o lékaře, o pacienta a o fungování zdravotnictví. Realita
skutečného pacienta, který již dnes dobře ví, co to je protekce, korupce a
úplatek, ve skutečnosti politiky nezajímá. Starají se jen o pacienty, kteří
lékařskou péči buď nepotřebují vůbec, nebo by se bez ní obešli. Jde o 95%
pacientů, kteří jsou pro politické strany zajímaví jako voliči. A v tom je
jádro pudla, proč se žádná skutečná reforma nekoná.
Cílem
skutečné reformy musí být zdravý pacient,
spokojený ošetřující lékař a obnova
vztahu důvěry mezi pacientem a jeho ošetřujícím
lékařem. Vše ostatní je
z hlediska fungování zdravotní péče
nepodstatné. Samozřejmě, dokud necháme
ve zdravotnictví vládnout ekonomy a stranické
ideology, pak se nám bude tvrdit
pravý opak. Toho jsme svědky již delší dobu.
Správný
a pro
skutečnou reformu nezbytný je pravicový přístup
s výše popsanými cíly. Pro
pravicovým přístup jsou charakteristické
maximálně přirozené vztahy, protože
jen ty jsou nejefektivnější a
nejekonomičtější. Sociálním demokratům se
zdá, že
nejekonomičtější musí být
centralistické, direktivní řízení.
Není to pravda,
protože jen svobodné vztahy přinášejí
tvůrčí iniciativu. Na toto socialistické
myšlení dojeli komunisté k Listopadu.
Všechny
subjekty
ve zdravotnictví musí dostat zpět svobodu, která
přináší nejen tvůrčí elán, ale
i přirozenou cestou přináší odpovědnost,
která je zejména ve zdravotnictví
nezbytná.
Pacient
nesmí
nadále zůstat vyřazený z možnosti ovlivnění
systému. Pacient za své vkládané
peníze do skutečného zdravotního
pojištění musí mít možnost svobodně se
rozhodnout pro zdravotní pojištění, které
mu bude nejlépe vyhovovat. Pacient
musí mít možnost si ohlídat své
peníze tím, že on bude rozhodovat, který
lékař
jeho peníze dostane. Pacient musí mít možnost
spolurozhodovat o svém
vyšetřování a o své léčbě. Pacient,
který si na zdravotní péči platí
pojištění,
se musí stát pánem systému. Pacient
musí mít se svojí pojišťovnou
individuální
smlouvu na optimální péči a rozhodně nepotřebuje,
aby měl smlouvu s jeho
pojišťovnou ošetřující lékař na
omezování této péče. Dokud bude pacient pro
svého ošetřujícího lékaře
potenciálním ekonomickým ohrožením, jak
tomu bylo za
ministrování Davida Ratha, a dokud pacient nebude
ekonomickou jistotou svého
ošetřujícího lékaře, pak jen hlupák
může tvrdit, že se pacient může stát pánem
ve zdravotnictví. Pacient musí být
svobodný, protože jen takový pacient se bude
skutečně starat o své zdraví, o své
řádné léčení a řádnou prevenci, o
dobré
vztahy s lékaři a o optimální
zdravotnictví. Současná lhostejnost zmizí
jen svobodou pacienta!
Měli
bychom
mít zájem o kvalitní zdravotní
ošetření a řešit příčiny poklesu kvality.
Lékař
nesmí být stresován, deprimován a
týrán ekonomicky, psychologicky, zdravotně,
ani společensky. Pokud chceme od lékaře kvalitní
práci, musíme mu na ni dopřát
klid, umožnit mu jeho rozvoj individuální i rozvoj jeho
praxe. Musíme odbourat
veškerou nesmyslnou byrokracii, ve které se
nevyznají ani lékaři, ani
pojišťovny ani politici. Tyto byrokratické nároky
na lékaře jsou absurdní a
stále jen rostou. Odměňování lékařů
musí být transparentní a nikoliv tak
složité, že je absolutně nekontrolovatelné
lékařem, ale nekontrolovatelné i
úředníky pojišťoven, a o politicích raději
ani nemluvě. Je absurdní nutit
lékaře, aby více času věnovali této
nekonečné byrokracii než svým pacientům a
svému samostudiu. Nemedicínské stále
rostoucí nároky na lékaře jsou jedním z
faktorů těžké destrukce zdravotnictví. Práce
lékaře je náročná psychicky i
fysicky. A chceme-li kvalitní zdravotní péči,
musí být lékař od zbytečné zátěže
osvobozen. Chystané osvobození lékaře od
byrokracie vyměněné za souhlas
s jeho exploatací rozhodně pro občany přínosem
nebude.
Pro
mne
osobně je velmi zarážející, že o reinstalaci
přirozených vztahů do
zdravotnictví nejeví zájem ani strany
deklarující se jako pravicové. Všechny
lpí na centralistickém, direktivním,
socialistickém řízení zdravotnictví nebo
na jeho pouhém přiopravení. Bohužel to
odpovídá naší Ústavě, do
které se
dostala věta o bezplatném zdravotnictví. Politické
strany pak mohou žít
z populistické propagace tohoto zdravotnictví
zadarmo a nutit občany žít
v této iluzi. Bohužel v naší
postkomunistické zemi jsou úspěšné. Nebo
veřejně přiznat, že jde o iluzi, a změnit Ústavu. Změnit
Ústavu je
v současnosti nereálné a proto strany
deklarující se jako pravicové sice
přiznávají, že zdravotnictví nemůže být
zadarmo, ale protože nemohou řešit
zdravotnictví přirozenou cestou, vytvářejí občanům
opět jen jakési
pseudopravicové iluze. Dokud se nezmění naše
předlistopadové socialistické
myšlení, dokud budeme žít iluzí možnosti
zdravotnictví zadarmo, žádná skutečná
reforma nebude možná.
Skutečná
reforma předpokládá skutečně přirozené vztahy. Pacient se nejdříve musí u
nějaké zdravotní pojišťovny pojistit a podepsat s ní individuální smlouvu
na způsob pojištění, který mu nejlépe vyhovuje. To předpokládá existenci
skutečné zdravotní pojišťovny. Takovou žádnou zatím nemáme. U nás jsou jen
pouhé redistributorky naší zdravotní daně.
Klíčem
ke
skutečné reformě a ke skutečným přirozeným vztahů
se všemi výhodami
ekonomickými, psychologickými a
medicínskými je instalace pokladenského
systému
financování ambulantní medicíny. Pacient je
ošetřen praktickým lékařem, lékař
vypíše účet a pacient jej má
honorován pojišťovnou v podílu podle předem
podepsané individuální smlouvy. Jsou
desítky výhrad proti, ale i desítky výhod.
A výhody převažují. Především pro pacienty,
ale i pro lékaře, pojišťovny a celý
stát. Pacient tedy platí nějaké zdravotní
pojištění a z něho pak čerpá
proplacení zdravotní péče u lékaře
vloženými vratnými garančními penězi. Tyto
vratné garanční peníze umožňují skutečnou
dynamiku v přirozených vztazích
mezi jednotlivými subjekty. Pacient se tak stává
skutečným pánem
v systému. Pokud si vymýšlí
zbytná vyšetření, pak si je zaplatí ze
svého.
Lékař mu na ně nepřispívá jako dosud. Pokud chce
modernější a luxusnější lék,
musí si na něj připlatit, ale už mu na něj
nepřiplácí jeho ošetřující
lékař
formou regulačních mechanismů, jak je tomu dnes. Pacient si
zcela transparentně
ohlídá alespoň částečně své peníze,
které investuje do svého zdraví, protože
jen pacient rozhoduje, který lékař za svoji práci
dostane zaplaceno. Touto
svobodou pacienta a lékaře zcela přirozenou cestou
narůstá kvalita prevence i
léčby. A teprve v tomto postavení má smysl
svoboda zdravotních pojišťoven
k vytváření rozdílných
skutečných produktů pojištění, mezi kterými
si může
pacient vybírat.
Největší
výhodou pokladenského systému je, že se
lékař může plně věnovat svým pacientům
a že se může věnovat samostudiu, seminářům, besedám
s pacienty…
V současnosti by lékař před ošetřením měl
zjišťovat tolik údajů, že je
často lépe pacienta nevyšetřit nebo vyšetřit za
pár korun na pivo, nebo
vyšetřit zdarma bez jakýchkoliv nároků. Neboť při
vystavování účtu musí lékař
respektovat rozdílné vztahy
s rozdílnými zeměmi, spoustu
rozdílných
tiskopisů a jejich vypisování, sledovat rozdílnost
pojišťovacích kartiček a
identifikačních dokladů a sledovat jejich platnost, respektovat
rozdílnost
pojišťoven, u jednotlivých pojišťoven sledovat
rozdílné tarify a rozdílně
účtované kódy, trvale sledovat množství
napsaných léků vzhledem k loňskému
údobí, abychom včas přestali lidem psát
léky, abychom na ně nemuseli
pojišťovnám připlácet, stejně tak množství
laboratorních vyšetření, rtg, sono a
jiných odborných vyšetření vůči
loňskému období, při jejich překročení opět
hrozí sankce za práci lege artis, sledovat různé
režimy předepisování léků,
různá jejich omezení, abychom lidem nemuseli tyto
léky hradit ze svého a nyní
navíc Julínkové, zda ho má platit nebo ne a
spousty výkazů… odvádět práci za
ministerské a pojišťovenské byrokraty,
práci pro nejrůznější úřady a někdy i za
některé lenivé ambulantní specialisty.
Chceme-li
kvalitní lékaře, pak od přehršle této
byrokracie musí být osvobozeni. Za
precizní vyšetření lékař
napíše jen účet podle svého
sazebníku a pacient lékaři
zaplatí. Nic víc! Lékař se může plně věnovat
svému pacientovi, má na něho
dostatek času, věnovat se samostudiu a dalšímu
vzdělávání. Což naši politici
nemají zájem o kvalitní lékaře?
Od státu
potřebujeme jen legislativní rámec, jehož základem bude svoboda pro všechny
subjekty, zřízení skutečných pojišťoven, dohled nad jejich ekonomikou a
zajištění vymahatelnosti práva. Nic víc! Ten současný direktivní,
centralizovaný socialismus je reliktem předlistopadové éry. Není schopen ani
organizovat, ani uřídit. Ale ani strany deklarující se jako pravicové jej
nehodlají zrušit. Jen pseudopravicově pozměnit. A to je málo. Potřebujeme
skutečnou reformu, zdravého pacienta, spokojeného lékaře a obnovu vztahu důvěry
mezi nimi. Vše ostatní není podstatné.
MUDr.