Zpět na hlavní stránku

STAV NAŠEHO ZDRAVOTNICTVÍ

aneb pohled zdola od praktického lékaře

 

Naše polistopadové zdravotnictví lze dosud stále charakterizovat direktivním, centralistickým a socialistickým řízením s vyloučením svobody pro jednotlivé subjekty, která je přirozeným předpokladem odpovědnosti a tvůrčí iniciativy. Panuje všeobecná politická neochota nastolit přirozené vztahy mezi subjekty, které jediné jsou ekonomické a efektivní.

Panuje nedůvěra politiků k pacientovi, že je schopen se zodpovědně postavit ke svému zdravotnímu stavu a že je schopen racionálně investovat své peníze do svého zdraví. Proto je občan zcela vyloučen z možnosti ovlivnění systému, je donucen platit zdravotní daň a nesmí rozhodovat o tom, který lékař mu stojí za zaplacení. Nemá právo rozhodovat o tom, který lékař dostane jeho peníze za vykonanou práci. Pacient nemá důvod si vybírat zdravotní pojišťovnu, protože pojišťovny se stále ze zákona nesmí lišit a nesmí mít ani individuální pojišťovací produkty ani individuální smlouvu s pacientem, aby si pacient mohl vybírat pojišťovací produkt, který mu nejvíce vyhovuje. 

Panuje nedůvěra politiků k lékaři, který nemůže být honorován svým pacientem za svou práci, ale musí počkat, až co po netransparentním přerozdělování zdravotních daní na lékaře zbude nebo nezbude. Dochází k soustavné pauperizaci lékařského stavu, k přetěžování nesmyslnou byrokracií pro suplování ministerských a pojišťovenských byrokratů a ke stále narůstající exploatací lékařského stavu. To vede k emigraci lékařů a sester do ciziny nebo k emigraci profesionální. Lékař v České republice je kopán a popliváván, a to nejen obrazně, ale často i fysicky. Je systematicky ponižován a deklasován. Lékaři, kteří nemají odvahu emigrovat, tento stav nesou těžce.. Systematická pauperizace a rostoucí exploatace s uvědoměním si neřešitelnosti současné situace vyúsťuje často v agresivní chování, u někoho v autoagresi (sebevražda MUDr. Bohumíra Doula), u jiného v agresivní chování vůči okolí, vůči kolegům a pacientům. 

Naši politici soustavně, a vypadá to, že úmyslně, neřeší podfinancovávání privátních lékařů, takže lékaři mají sotva na bazální chod ordinací a už vůbec nemají na rozvoj svých praxí v zájmu svých pacientů. Politici i pojišťovny působí dojmem naprosté ignorance ke stavu zdravotnictví a ignorance ke stupňování kvality zdravotní péče. Kvalita zdravotní péče dokonce díky absurdním byrokratickým tlakům na lékaře stále klesá. Místo toho, aby si na moderní a kvalitní léčbu připlácel sám pacient, byli ošetřující lékaři donuceni toto doplácet svým pacientům formou regulačních mechanismů (pro normálně myslící: pokutou za dobře vykonanou práci lege artis). Tato pauperizace a exploatace ošetřujících lékařů zatím byla nejhorší za panovaní sociální demokracie a ministrování Davida Ratha. Ale mluví se o tom, že exploatace lékařů v současnosti se expandujícím finančním kapitálem je mnohem destruktivnější. 

Když po Únoru se ujali moci komunisté, ve zdravotnictví především zlikvidovali lékařskou komoru a další lékařské organizace, ale zlikvidovali i vztahy mezi pacienty a jejich ošetřujícími lékaři. Nyní jsme svědky obdobného procesu. Útočí se na lékařskou komoru, které po Listopadu nebylo umožněno rozvinout se do jakési cechovní organizace dohlížející nad kvalitou i kvantitou zdravotní péče. Vzájemnou organizovanou štvanicí pacientů vůči lékařům a lékařů vůči pacientům dochází k destrukci toho nejzákladnějšího ve zdravotnictví, kterým je vztah důvěry mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem, který je základním nosným mediem úzdravy a tedy základní podmínkou fungování zdravotnictví.. 

Zajímavým poznatkem je, že vztah velkých, vládnoucích stran ke zdravotnictví se u nás  v podstatě neliší, pokud odehlédneme od ideologických tanečků, které provozují v zájmu zviditelnění se. Mně se to jeví tak, že v druhé půli devadesátých let si naši politici uvědomili, že 220-280 miliard korun, které se mají točit ve zdravotnictví, je zajímavá a úctyhodná suma. Od té doby se relativně trvale snižují odměny lékařům bez ohledu na to, zda vládnou sociální či občanští demokraté. Peníze, které si platíme na zdravotní péči se ze systému ztrácejí, aniž by doputovaly k lékařům. A politický zájem o tyto peníze je čím dál tím větší. Jen cesta je rozdílná. 

Cesta sociálních demokratů pod vedením lídra Davida Ratha se mi jeví jako posílení socialistických prvků ve zdravotnictví. Vychází z přesvědčení, že centralizované direktivní řízení, pro občany absolutně netransparentní, je pro vládnoucí elitu nejtransparentnější a umožňuje trvalou kontrolu nad distribucí a šetřením peněz na poskytovatelích zdravotní péče. O rostoucí přebytky se už vládnoucí elita postará. 

Cesta občanských demokratů pod vedením lídra Tomáše Julínka je v jakémsi pseudopravicovém předání zodpovědnosti z ministerstva na zdravotní pojišťovny, které jediné mají dostat ve zdravotnictví svobodu k restrikci odměn pro lékaře a k restrikci zdravotní péče. Svoboda je dána i finančnímu kapitálu v současnosti vehementně vstupujícímu do hry o vybrané zdravotní daně s umožněním exploatace lékařů, pacientů i námi odevzdaných peněz na naše zdraví. Nejde o pravicový přístup ke zdravotnictví, ale o pravicovou iluzi přístupu ke zdravotnictví, kterou nazývám socialistickým kapitalismem. 

Je to otřesné, co řeknu, ale prohlédneme-li skrze stranické ideologické tanečky a ideologické agitace, které cloumají touto společností, ztrácí se mi o obou stran skutečný zájem o lékaře, o pacienta a o fungování zdravotnictví. Realita skutečného pacienta, který již dnes dobře ví, co to je protekce, korupce a úplatek, ve skutečnosti politiky nezajímá. Starají se jen o pacienty, kteří lékařskou péči buď nepotřebují vůbec, nebo by se bez ní obešli. Jde o 95% pacientů, kteří jsou pro politické strany zajímaví jako voliči. A v tom je jádro pudla, proč se žádná skutečná reforma nekoná. 

Cílem skutečné reformy musí být zdravý pacient, spokojený ošetřující lékař a obnova vztahu důvěry mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem. Vše ostatní je z hlediska fungování zdravotní péče nepodstatné. Samozřejmě, dokud necháme ve zdravotnictví vládnout ekonomy a stranické ideology, pak se nám bude tvrdit pravý opak. Toho jsme svědky již delší dobu. 

Správný a pro skutečnou reformu nezbytný je pravicový přístup s výše popsanými cíly. Pro pravicovým přístup jsou charakteristické maximálně přirozené vztahy, protože jen ty jsou nejefektivnější a nejekonomičtější. Sociálním demokratům se zdá, že nejekonomičtější musí být centralistické, direktivní řízení. Není to pravda, protože jen svobodné vztahy přinášejí tvůrčí iniciativu. Na toto socialistické myšlení dojeli komunisté k Listopadu. 

Všechny subjekty ve zdravotnictví musí dostat zpět svobodu, která přináší nejen tvůrčí elán, ale i přirozenou cestou přináší odpovědnost, která je zejména ve zdravotnictví nezbytná. 

Pacient nesmí nadále zůstat vyřazený z možnosti ovlivnění systému. Pacient za své vkládané peníze do skutečného zdravotního pojištění musí mít možnost svobodně se rozhodnout pro zdravotní pojištění, které mu bude nejlépe vyhovovat. Pacient musí mít možnost si ohlídat své peníze tím, že on bude rozhodovat, který lékař jeho peníze dostane. Pacient musí mít možnost spolurozhodovat o svém vyšetřování a o své léčbě. Pacient, který si na zdravotní péči platí pojištění, se musí stát pánem systému. Pacient musí mít se svojí pojišťovnou individuální smlouvu na optimální péči a rozhodně nepotřebuje, aby měl smlouvu s jeho pojišťovnou ošetřující lékař na omezování této péče. Dokud bude pacient pro svého ošetřujícího lékaře potenciálním ekonomickým ohrožením, jak tomu bylo za ministrování Davida Ratha, a dokud pacient nebude ekonomickou jistotou svého ošetřujícího lékaře, pak jen hlupák může tvrdit, že se pacient může stát pánem ve zdravotnictví. Pacient musí být svobodný, protože jen takový pacient se bude skutečně starat o své zdraví, o své řádné léčení a řádnou prevenci, o dobré vztahy s lékaři a o optimální zdravotnictví. Současná lhostejnost zmizí jen svobodou pacienta! 

Měli bychom mít zájem o kvalitní zdravotní ošetření a řešit příčiny poklesu kvality. Lékař nesmí být stresován, deprimován a týrán ekonomicky, psychologicky, zdravotně, ani společensky. Pokud chceme od lékaře kvalitní práci, musíme mu na ni dopřát klid, umožnit mu jeho rozvoj individuální i rozvoj jeho praxe. Musíme odbourat veškerou nesmyslnou byrokracii, ve které se nevyznají ani lékaři, ani pojišťovny ani politici. Tyto byrokratické nároky na lékaře jsou absurdní a stále jen rostou. Odměňování lékařů musí být transparentní a nikoliv tak složité, že je absolutně nekontrolovatelné lékařem, ale nekontrolovatelné i úředníky pojišťoven, a o politicích raději ani nemluvě. Je absurdní nutit lékaře, aby více času věnovali této nekonečné byrokracii než svým pacientům a svému samostudiu. Nemedicínské stále rostoucí nároky na lékaře jsou jedním z faktorů těžké destrukce zdravotnictví. Práce lékaře je náročná psychicky i fysicky. A chceme-li kvalitní zdravotní péči, musí být lékař od zbytečné zátěže osvobozen. Chystané osvobození lékaře od byrokracie vyměněné za souhlas s jeho exploatací rozhodně pro občany přínosem nebude. 

Pro mne osobně je velmi zarážející, že o reinstalaci přirozených vztahů do zdravotnictví nejeví zájem ani strany deklarující se jako pravicové. Všechny lpí na centralistickém, direktivním, socialistickém řízení zdravotnictví nebo na jeho pouhém přiopravení. Bohužel to odpovídá naší Ústavě, do které se dostala věta o bezplatném zdravotnictví. Politické strany pak mohou žít z populistické propagace tohoto zdravotnictví zadarmo a nutit občany žít v této iluzi. Bohužel v naší postkomunistické zemi jsou úspěšné. Nebo veřejně přiznat, že jde o iluzi, a změnit Ústavu. Změnit Ústavu je v současnosti nereálné a proto strany deklarující se jako pravicové sice přiznávají, že zdravotnictví nemůže být zadarmo, ale protože nemohou řešit zdravotnictví přirozenou cestou, vytvářejí občanům opět jen jakési pseudopravicové iluze. Dokud se nezmění naše předlistopadové socialistické myšlení, dokud budeme žít iluzí možnosti zdravotnictví zadarmo, žádná skutečná reforma nebude možná. 

Skutečná reforma předpokládá skutečně přirozené vztahy. Pacient se nejdříve musí u nějaké zdravotní pojišťovny pojistit a podepsat s ní individuální smlouvu na způsob pojištění, který mu nejlépe vyhovuje. To předpokládá existenci skutečné zdravotní pojišťovny. Takovou žádnou zatím nemáme. U nás jsou jen pouhé redistributorky naší zdravotní daně. 

Klíčem ke skutečné reformě a ke skutečným přirozeným vztahů se všemi výhodami ekonomickými, psychologickými a medicínskými je instalace pokladenského systému financování ambulantní medicíny. Pacient je ošetřen praktickým lékařem, lékař vypíše účet a pacient jej má honorován pojišťovnou v podílu podle předem podepsané individuální smlouvy. Jsou desítky výhrad proti, ale i desítky výhod. A výhody převažují. Především pro pacienty, ale i pro lékaře, pojišťovny a celý stát. Pacient tedy platí nějaké zdravotní pojištění a z něho pak čerpá proplacení zdravotní péče u lékaře vloženými vratnými garančními penězi. Tyto vratné garanční peníze umožňují skutečnou dynamiku v přirozených vztazích mezi jednotlivými subjekty. Pacient se tak stává skutečným pánem v systému. Pokud si vymýšlí zbytná vyšetření, pak si je zaplatí ze svého. Lékař mu na ně nepřispívá jako dosud. Pokud chce modernější a luxusnější lék, musí si na něj připlatit, ale už mu na něj nepřiplácí jeho ošetřující lékař formou regulačních mechanismů, jak je tomu dnes. Pacient si zcela transparentně ohlídá alespoň částečně své peníze, které investuje do svého zdraví, protože jen pacient rozhoduje, který lékař za svoji práci dostane zaplaceno. Touto svobodou pacienta a lékaře zcela přirozenou cestou narůstá kvalita prevence i léčby. A teprve v tomto postavení má smysl svoboda zdravotních pojišťoven k vytváření rozdílných skutečných produktů pojištění, mezi kterými si může pacient vybírat. 

Největší výhodou pokladenského systému je, že se lékař může plně věnovat svým pacientům a že se může věnovat samostudiu, seminářům, besedám s pacienty… V současnosti by lékař před ošetřením měl zjišťovat tolik údajů, že je často lépe pacienta nevyšetřit nebo vyšetřit za pár korun na pivo, nebo vyšetřit zdarma bez jakýchkoliv nároků. Neboť při vystavování účtu musí lékař respektovat rozdílné vztahy s rozdílnými zeměmi, spoustu rozdílných tiskopisů a jejich vypisování, sledovat rozdílnost pojišťovacích kartiček a identifikačních dokladů a sledovat jejich platnost, respektovat rozdílnost pojišťoven, u jednotlivých pojišťoven sledovat rozdílné tarify a rozdílně účtované kódy, trvale sledovat množství napsaných léků vzhledem k loňskému údobí, abychom včas přestali lidem psát léky, abychom na ně nemuseli pojišťovnám připlácet, stejně tak množství laboratorních vyšetření, rtg, sono a jiných odborných vyšetření vůči loňskému období, při jejich překročení opět hrozí sankce za práci lege artis, sledovat různé režimy předepisování léků, různá jejich omezení, abychom lidem nemuseli tyto léky hradit ze svého a nyní navíc Julínkové, zda ho má platit nebo ne a spousty výkazů… odvádět práci za ministerské a pojišťovenské byrokraty, práci pro nejrůznější úřady a někdy i za některé lenivé ambulantní specialisty. 

Chceme-li kvalitní lékaře, pak od přehršle této byrokracie musí být osvobozeni. Za precizní vyšetření lékař napíše jen účet podle svého sazebníku a pacient lékaři zaplatí. Nic víc! Lékař se může plně věnovat svému pacientovi, má na něho dostatek času, věnovat se samostudiu a dalšímu vzdělávání. Což naši politici nemají zájem o kvalitní lékaře? 

Od státu potřebujeme jen legislativní rámec, jehož základem bude svoboda pro všechny subjekty, zřízení skutečných pojišťoven, dohled nad jejich ekonomikou a zajištění vymahatelnosti práva. Nic víc! Ten současný direktivní, centralizovaný socialismus je reliktem předlistopadové éry. Není schopen ani organizovat, ani uřídit. Ale ani strany deklarující se jako pravicové jej nehodlají zrušit. Jen pseudopravicově pozměnit. A to je málo. Potřebujeme skutečnou reformu, zdravého pacienta, spokojeného lékaře a obnovu vztahu důvěry mezi nimi. Vše ostatní není podstatné.


MUDr. Bohumír Šimek 

Zpět na hlavní stránku