Zdravotnický tunelling

Tunelling je terminologický dar naší země světu. Po Listopadu jsem záhy zjistil, že někteří řemeslníci vychovaní za komunistické éry pracují, aby pracovali, a nikoliv proto, aby něco udělali. Zpočátku jsem měl i takový divný pocit, že naše ekonomika roste především díky žonglování s majetkem a penězi, a méně již skutečnou výrobou.

Stejně nekvalitní práce se začínala objevovat i mezi lékaři. Po svém vyšetření kolena jsem odeslal pacienta k ortopedickému řešení a odpovědí byl nález „bolí ho koleno“, pravda v odborném hávu: Gonalgia. A záhy jsem zjistil, že poctivě pracující lékaři a šetrní vůči pojišťovnám jsou nejvíce pokutováni regulačními mechanismy. Tím byla preferována nekvalitní práce.

Ve zdravotní dani nazývané zdravotním pojištěním si platíme poměrně dost peněz. Ale na zaplacení lékařů není. Peníze se tedy zjevně musí někde ztrácet. Důsledkem této beznadějné a neřešitelné situace je, že se množí mezi lékaři staré bolševické přesvědčení „Čím hůř, tím líp!“  A lékaři začínají tunelovat finance na naše zdraví zbytečnými vyšetřeními pacientů, která nepřináší nic nového ani v poznání zdravotního stavu ani nic přínosného v oblasti léčby. Racionální řešení zdravotnictví není žádné, reforma zdravotnictví v nedohlednu a tak je jedinou šancí zdravotníků, aby zdravotnický systém kleknul na dno a vše se mohlo stavět znovu na normálních, přirozených základech.

Mnozí pacienti se ochotně nechávají honit po nejrůznějších zbytečných vyšetřeních, někteří je dokonce sami vyhledávají, dožadují se zbytných léků, svoje peníze odevzdané na své zdraví kdesi mizící si sami ohlídat nemohou, proto ani tyto ztráty nepovažují za tunelování, oni si je neplatí ze svého, když chybí finance, doplatí jim je ošetřující lékaři na regulačních mechanismech. Navíc jsou pacienti k tomuto chování populisticky hecováni některými našimi politiky. Svou roli hraje i neustálé šíření přesvědčení, že naši lékaři pracují nekvalitně.

A jste snad přesvědčeni, že tunelováním pacientů a lékařů ztráty z peněz na naše zdraví končí? Vám připadá, že rizikově kolektivisticky uložené peníze se centrálně neztrácejí? Že se na těch ztrátách nejrůznější úředníčci, byrokraté a politici nepřiživují? Ztráty z peněz soustřeďovaných na naše zdraví se odhadují na 40-60 miliard korun. To je panečku tunelling! Vy si skutečně myslíte, že pacienti s lékaři si dokáží tuto sumu získat bokem pro sebe?

Politické řešení ODS a ČSSD se podstatně liší. Tomáš Julínek je přesvědčen, že lze donutit pacienty a lékaře k šetrnosti prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Jeho projekt se ztrátami na vyšší úrovni nepočítá. Počítá s tím, že se uspořené peníze rozdělí mezi pojišťovny, pacienty a lékaře prostřednictvím pojišťovenských úředníků a manažerů. Někteří lékaři mají obavu, že nejde o nic jiného než o další ukrojení z peněz na naše zdraví a že lékaři opět ostrouhají. Ale nejvíce ostrouhá pacient. Bude donucen platit si na svoje zdraví peníze, které na jeho zdraví nepůjdou.

Politické řešení Davida Ratha spočívá ve sloučení kolektivisticky uložených peněz u jednotlivých zdravotních pojišťoven do pojišťovny jediné. Pomíjí tím fakt, že kolektivisticky uložené peníze na jedné hromadě mohou být pro politiky přehlednější (nikoliv pro pacienta!), ale také se snáze potenciálně tunelují.

Řešení ztrát z peněz na naše zdraví u obou hlavních politických stran, ODS a ČSSD, se neopírá o základní článek zdravotnictví, kterým je důvěrný vztah pacienta se svým ošetřujícím lékařem. Obě strany se pokoušejí o reformu bez obnovy tohoto vztahu, bez svobodné iniciativy pacientů a bez tvůrčí svobody lékařů. Obě strany se starají jen o distribuci peněz odevzdaných ve zdravotní dani. Pociťujeme, že pacienti i lékaři jsou v tomto považováni za akcesorní. Navíc tok peněz ve zdravotnictví je zcela netransparentní a přímo vybízí k tunelování na centrální úrovni.

Klíč ke skutečné reformě proto vidím v transparentnosti toku peněz ve zdravotnictví. Proto považuji za nezbytné skoncování s jakýmkoliv konstruktivismem v organizaci zdravotnictví. Je nutné postavení zdravotnictví na přirozené bázi. Považuji za nezbytnost opřít se o důvěrný vztah mezi lékařem a pacientem, bez kterého žádnou reformu neuděláme. Pacient sám musí rozhodovat o tom, který lékař od něho dostane zaplaceno a který lékař za zaplacení nestojí. A to je možné jen v jakési verzi pokladenského systému financování. Pacient požádá lékaře o ošetření, lékař vyšetří a ošetří, pacient mu za to zaplatí plně nebo zčásti a zajistí doplacení. Zdravotní pojišťovna tento základní vztah nemůže řídit, ale jen jistit. Pacient sám, pokud chce být léčen podle svých představ, musí si zajistit proplacení zdravotní péče. To může dosáhnout individuální smlouvou se zdravotní pojišťovnou, která jeho ošetření jistí. Zdravotní pojištění musí být povinné jako dosud, ale optimální zdravotní pojištění si musí řídit sám pacient ve spolupráci s lékařem, kterému důvěřuje.

Takovéto jediné funkční reformě brání populistická dikce v Ústavě o bezplatné medicíně (pomíjím to, že bezplatnou zdravotní péči je možné mít i v pokladenském systému, což něco stojí předem!),  komunistický a socialistický nepravdivý halas, že v pokladenském systému platí pacient dvakrát (což platí jen v takové legislativě, jakou máme u nás!), populistické masírování naší společnosti politiky a „pacientskými“ organizacemi o nutnosti zachování našeho socialistického zdravotnického systému v zájmu šetrnosti a dostupnosti (což je obojí problematické). Konečně i systematické zatajování skutečnosti, že náš socialistický model zdravotnictví je pro skutečné pacienty nevýhodný a neúsporný a směřuje k nedostupnosti. Současný systém je nevýhodný i pro lékaře, kteří svou individuální nákladovost nemohou promítnout do cen své práce.

 
MUDr. Bohumír Šimek.