Povídání o
VZP a nejen letní
aneb
jak doktoři
okrádají VZP?
Jeden
kolega navrhl, abychom se bránili pomluvám VZP tím, že na dveře ordinace
umístíme následující text : VZP říká, že jsem zloděj. Pokud tomu věříte,
najděte si jiného lékaře. Pokud tomu nevěříte, najděte si jinou pojišťovnu.
Když jsem o tom
přemýšlela, vzpomněla jsem si na řadu vlastních zážitků, které byly někdy tak
stresující, že jsem je vědomě i podvědomě zasouvala na dno svých vzpomínek. Ale
protože historie se opakuje a zloděj křičí Chyťte zloděje!, postupně se mi
vybavují.
Kapitola první
Žádný učený s nebe nespadl, ale blbce jakoby shazovali
Na začátku byla tma.
Nejdřív z nás soudruzi z OÚNZů, kteří se najednou objevili na úřadech a
zdravotních referátech nejrůznějších úrovní nadělali "soukromníky",
když nám umožnili pracovat "soukromě" ve stávajících zařízením,
protože nejdřív "zprivatizovali " ambulance, a teprve řadu let poté,
co na ně nikdo nevydělával, byly jaksi zrušeny i ty jejich židle. Nakonec proč
by ti doktoři nemohli ukázat, jestli jsou schopni se uživit, že? A jestli je
nade mnou nějaký bůh, ví, že jsem nechtěla soukromničit. Ale závodní ústav
národního zdraví mě propustil hned po důchodci Vaškovi Ř., tak mi nic jiného
nezbylo. V nemocnici mě ujistili, že by mě vzali, ale samozřejmě jako
kvalifikaci mi budou počítat jen to, co jsem v rámci kolečka absolvovala na
jejich oddělení - rok na interně nebo 4 měsíce
na chirurgii. To se mi po 15 letech praxe nezamlouvalo, tak jsem
šla na
radu k úspěšnému podnikateli - dobrému
kamarádovi. Ten mi ze svých zkušeností
předal stručnou radu : Budeš mít dost
zákazníků ? Tvrdila jsem, že ano. To se i
stalo. Tak se uč zákony, protože musíš znát
pravidla, abys věděla, co si můžeš
dovolit a co musíš dělat přesně podle zákonů. Tak
jsem se učila - tedy ve dne
začínala od nuly - moje sestřička byla mým prvním
pacientem, zakládala jsem si
karty, dojednávala smlouvy - a že to byl problém se
stávajícími státními
zdravotnickými zařízeními! Např. mi odmítli
aplikovat morfium pacientovi
umírajícímu na zhoubný nádor,
protože jsem s nimi nesloužila LSPP - sloužila
jsem v okrese, kde jsem pracovala dosud. V noci jsem studovala
zákony, takže za
dva roky, když došla privatizace na OÚNZ, chodili za mnou
kolegové na radu.
Taky jsem se musela naučit účetnictví, protože na
účetního jsem neměla. Taky
jsem se musela naučit pracovat na počítači, protože na pobočce
VZP mi suše
oznámili, že data jim musím předávat na
magnetických mediích a ostatní je
nezajímalo. Naštěstí měla sestřička
známé ve firmě, která odložila svůj první
PC, aby se zaměstnanci nehádali, kdo si ho vezme pro děti na
hraní a počítač od
nich vymámila. Pak jsem se vrhla na
vzdělávání. Udělala jsem si rehabilitační
minimum, protože když jsem chtěla koupit zařízení
mé ordinace od posledního
zaměstnavatele, musela jsem koupit všechno, tedy i
přístroje pro rehabilitaci.
Jedním z přístrojů byla diatermie, která při
prvním zapojení zlikvidovala síť
ve třetině obce a způsobila nejen tmu, ale i první
problém s VZP. Aniž bych to
tušila, neboť jsem ještě dosti často pracovala metodou
zkouška-omyl, se od
následujícího dne ukládaly
veškeré zápisy mně neznámým
způsobem, takže při
vyúčtování byly účtovány
dvakrát. Když to na VZP zjistili, nabídli mi, že když
přijedu okamžitě, že tam mají experta přes program, který
nám tehdy doporučili
a že on mi to oddělí. Neoddělil ani po čtyřech hodinách
čarování na dvou
počítačích. Tak jsem vzala disketu, všechna data
vytiskla, v počítači celé
účtování vymazala den po dni - program to
naráz neuměl, a pak seděla celý den u
počítače, dcery se střídaly v
předčítání údajů a já
vytvářela nové podklady pro
účtování. Z dnešního pohledu bych se
tehdy měla stydět poprvé, že jsem chtěla
VZP okrást dvojím účtováním.
Kapitola druhá
Svoboda může být zachována jen sledováním principů a je ničena sledováním
účelnosti
Když VZP zjistila, že
doktoři si píšou všechny výkony, které udělali a prý nesrovnatelně víc těch,
které neudělali, označili nás poprvé za zloděje. Když nám zavedli KKVP
(kombinovanou kapitačně výkonovou platbu), přesvědčovali nás, že je to pro naše
dobro. Do té doby nám totiž banky odmítaly půjčovat peníze, protože smlouvy na
půl roku se jim zdály vrabcem v hrsti,
který ani renomovaného lékaře nezaštítí. A tak abychom byli pro banky
důvěryhodnější, slíbili nám politici " jistotu příjmů za registrované
pojištěnce". Ale ihned nato nás začali zase osočovat, že si krademe
pacienty. Tehdy ještě šlo kontaktovat tzv. registrační centrum, kde měli za
úkol dohlížet nad zaváděním registrací . Když se mi několikrát stalo, že celý
soubor pacientů, kteří u mne v té době byli v pracovní neschopnosti a
pravidelně chodili na kontroly, vypadl v registru, nedostávala jsem za ně
zaplaceno a naopak jsem byla pokutována za velké množství ošetřených údajně
neregistrovaných. Nechávali jsme pacienty znovu podepisovat registrační listy -
několik z nich i čtyřikrát - abychom dokázali, že u nás jsou registrováni. Ale
po osobní návštěvě sklepa VZP jsem pochopila, že druhá část registračního
listu, kterou měla VZP použít k
zaregistrování pacienta u
příslušného lékaře v jejich
databázi, se k tomu účelu
ale vůbec neužívá a že všechny námi
pravidelně zasílané kopie se prostě válely
na hromadách ve sklepě. V zákoně byla díra a VZP
nebyla povinna tuto práci
dělat.
Požádala jsem proto
registrační centrum o seznam pacientů, které mi VZP uznala jako registrované k
určitému dni. Tentýž den jsem si vytiskla seznam registrovaných z mé kartotéky.
Když jsem tyto dva seznamy porovnávala proti sobě, našla jsem 42 % chyb. Prostě
některé pacienty mi přiznali, aniž bych je měla v péči a jiné nikoli. Když jsem
se na Registrační centrum dovolala naposledy, informoval mě vedoucí, že bohužel
PC program, který nám VZP doporučila ke komunikaci, sice inzeroval, že oddělí
registrované pacienty od neregistrovaných, ale neuměl to. Takže se mi jako registrovaní
objevili všichni pacienti, kteří kdy prošli mojí ordinací. Manžel v té době
dělal předsedu odborů v nemocnici a já jsem mu vedla dokumentaci. A protože
jsem v té době neměla k dispozici jiný program, měla jsem v tom svém jediném i
seznam pracovníků nemocnice, takže i všichni zaměstnanci se mi objevili jako
registrovaní. Asi po deseti dnech volal ještě vedoucí Registračního centra, že
posílají disketu s inovací programu, který už opravdu oddělí registrované,
takže jsem se domnívala, že všechno se tím spraví. Ó, blahoslavení chudí
duchem, ale v té době jsem ještě nevěděla, že patřím k těm nejchudším. Další
rok jsme četli v novinách nejrůznější prohlášení na téma, jak si doktoři kradli
pacienty, vykrádali celé kartotéky, ale jak to bylo doopravdy, to nikdo nechtěl
slyšet. A tak jsem psala i ministru zdravotnictví, prezidentu ČLK, SPL a
množství dopisů zdravotním pojišťovnám. Několikrát jsem psala kolegům i
potvrzení pro ZP, že u mne není jejich pacient registrován, ale je u mne jen v
závodní péči, aby s nimi VZP vůbec byla ochotna jednat. Jednou se mi omlouval
kolega z Jihlavy, že při psaní rodného čísla své matky se přehmátl a jako
registrovaná u něj vypadla moje pacientka, která na VZP i psala, že v Jihlavě
nikdy nebyla, já jsem přidala vyjádření kolegy, že šlo opravdu o přehmat.
Přesto jsem rok neměla pacientku de iure ve své péči, ale de facto jsem jí
musela psát i převozky, které mi samozřejmě zvyšovaly náklady za
neregistrované, takže jsem za ní platila pokuty. Prostě Augiášův chlív bych
snad uklidila snáze. Po několika letech intenzivních kontrol a opakovaných
vypisováních registračních listů se nám podařilo registr jakž takž přiblížit
skutečnému stavu. Tehdy se ředitel místní pobočky urazil, když jsem mu řekla,
že organizace spravující miliardy by neměla mít takový binec v registru, od
něhož se odvíjejí všechny další sledované položky. Tvrdil mi, že v registru
mají pořádek, který jim umožnil rozkrýt naše zlodějské praktiky.
Kapitola třetí
Větší význam mají dobré mravy, než dobré zákony
Pohledávky za zrušenými
zdravotními pojišťovnami. Sice stát či kdo určil, kdo bude naše pohledávky
vyřizovat, musela jsem si koupit kopírku, protože na obecním úřadě jsem byla
několik hodin, než jsem pro všechny ty zaniklé pojišťovny okopírovala všechny
doklady tolikrát, kolikrát o ně požádali. Ale skutek utek. Prostě odvedli jste
práci, doktoři, tak snad byste nechtěli ještě peníze?! Někteří ani nestihli
udělat smlouvu, ti prostě měli štěstí. My jsme měli v péči převážnou většinu
bývalých pracovníků uranového průmyslu, po hornické pojišťovně zůstaly
pohledávky značné výše. Ale ani tehdy, ani dnes se k tomu politici ani
zdravotničtí předáci nevyjadřují. To bylo riziko podnikání, ale státem
regulovaného, tak jakým právem o nás mluví jako o podnikatelích?
Pohledávky za ošetřované
Slováky, a to výhradně pojištěnce VZP, která měla se slovenskou VZP mezinárodní
smlouvu o proplácení poskytované zdravotní péči. Po pěti letech, kdy nám výkony
propláceli, nám je zase všechny naráz strhli, protože slovenská strana je
odmítla uhradit. Pět let práce zadarmo, protože se politici a úředníci
nedohodli. Tak jsem začala žádat platbu v hotovosti. Revizní lékař VZP mi tehdy
vyhrožoval ukončením smlouvy, ale protože po právní stránce byly účty v
pořádku, fungovalo to několik let. Protože jsme měli v závodní péči hodně
Slováků, měli jsme i zpětnou vazbu. Pojištěnci slovenské VZP nedostali
proplaceno nic - Ústavou zaručené právo se na ně jaksi nevztahovalo, pojištěnci
ostatních pojišťoven dostali úhrady zcela bez problémů. Pořádek a právo chápala
VZP i na Slovensku tak nějak po svém.
Kapitola čtvrtá
Jedině ten, kdo nic neví, musí všemu věřit
Registrovaná pacientka,
která byla pojištěna u VZP - pět let jsem o ni pečovala, což zejména v době,
kdy jí umíral syn, bylo náročné. Za pět let byla i třikrát provedena
preventivní prohlídka s komplementárními vyšetřeními lege artis. Po pěti letech
mi VZP strhla platby za celou tu dobu s odůvodněním, že paní byla pojištěna u
jiné zdravotní pojišťovny, takže si mám nárokovat všechno u ní. Ale podle smluv
mohu nárokovat péči jen za tři měsíce zpětně. Kdo zavinil, že se VZP domnívala,
že paní je její a proplácela pět let péči, kterou ale neměla proplácet, protože
pacientka -státní pojištěnec -byla pojištěna jinde? To přece není podstatné,
podstatné je to, že jsem ji pět let ošetřovala zadarmo. No, ti doktoři přece
strašně kradou!
Pacientka,
která
havarovala v Liberci, kde ji operovali, jela na pooperační
kontrolu na pozvání
liberecké chirurgie. Kdo vypíše převozku na
sanitu? No přece praktik, od toho
je. VZP ovšem naznala, že kontrola mohla být provedena v
bližším zařízení, na
což jsem upozornila otce pacientky, když vypsání
žádal. Řekl mi, že při
následující kontrole již dcera dostane
veškeré nálezy s sebou a další
kontroly
bude absolvovat v bližším zařízení. Ale že
se bojí jet svým autem, protože
minule, když se potřeboval vymočit, dcera skočila za volant a zase
havarovala.
V té době jsme žádali o invalidní důchod pro
manickou poruchu, která byla
příčinou už první havárie. Dcera důchod dostala,
do další péče byla předána do
nejbližšího zařízení, ale převoz jsem
musela zaplatit já, protože přece chirurgové
nebudou psát převozovku a hlavně - jim by VZP tehdy
náklady nenaúčtovala.
Špatně
pohyblivý pacient,
kterému jsem pro preskripční omezení nesměla
napsat Duphalac, doporučený
internistou. Žádala jsem VZP, aby pro tento jediný
lék nemusel pacient dojíždět
k internistovi, protože to znamenalo převoz sanitou tam a zpět,
dále VZP
proplatila kód výkonu odbornému lékaři a
nakonec i lék v plné výši. Přestože
uznávali, že mnou navrhovaný způsob preskripce u praktika
je levnější, v zájmu
šetření to nesměli povolit.
Kapitola pátá
Růžová barva došla
O tom, jak jsem byla VZP
pokutována ve výši 115 000 Kč za překročené náklady, které prokazatelně
pohltila péče o devět umírajících, jimž jsem si dovolila dopřát ten luxus, že
směli umírat doma, jsem už psala - vyšlo v MF Dnes. Zastala se mě i odborná
společnost pro studium a léčbu bolesti, že můj postup byl naprosto správný, ale
VZP nezohlednila nic. Na léto 2005 hned tak nezapomenu - musela jsem použít
kreditní kartu úročenou 35 %, abych měla několik měsíců na výdaje na domácnost.
Tehdy jsem se zařekla, že to bylo naposledy a od té doby pravidelně pacienti v
čekárně mohli číst přehledy o platných " pravidlech" VZP, přesněji
řečeno o všem, co jim podle " smlouvy" nesmím napsat. Když se
dožadují něčeho, na co mají podle médií nárok, požádám je, aby mi to přinesli
písemně z VZP, že mi to nebude
započteno do "
regulací" a zatím mi to ještě nikdo nedonesl. Fakt, že VZP lidem nepotvrdí
písemně, že mají nárok na to, co jim
ústy svých mluvčích, Svazu pacientů a dalších "garantuje", už
přesvědčil nejednoho klienta VZP, že když to VZP neproplatí jim, neproplatí to
ani mně.
Kapitola šestá
Rady jsou to, co moudří nepotřebují a hloupí nepřijmou
Doufali
jsme, že konec
"smluv" v červnu 2006,nám uvolní ruce a budeme si moci
konečně dojednat
opravdové smlouvy - těch třicet dodatků za pět let,
kterými VZP stále více
omezovala péči o své klienty, už měnilo podstatu
původních smluv na diktát, který
nebylo možno dodržet, chtěl-li lékař pracovat lege artis. A
ejhle: přišel
ministr Rath a protože prý dostal za úkol ušetřit
hodně a rychle - ta razance
pana premiéra je všeobecně známá a
uznávaná - vymyslel vyhlášku, která
vešla do
dějin. Pokuta za prevence a očkování, které
musím provádět podle jiných zákonů,
jen u mne činila 24 000 Kč - při 740 registrovaných
pojištěncích VZP. A to jsem
ještě část závodů přesvědčila, že prevence
provedeme v dalším pololetí, protože
skvostná Rathova Vyhláška měla platnost do
30.6.2006. Proto ji mohl zrušit jen
pan ministr Rath v době její platnosti, poté již ji podle
našeho práva (čtete
dobře, mluví se o právu) zrušit nelze.
Kapitola sedmá
Pane Bože dej, když už nemůžu, abych aspoň nechtěl
A
tak se zase sáhlo po
staronové zbrani v zemi české a moravské - když
nechtěli ukrátit voliče a
doktorům přidat, rozdmýchávají zase
zášť a závist. Prostě doktoři kradou, a to
zrovna v milionech, a prakticky všichni, protože výjimky
asi jsou, ale VZP je
nejspíše taky nezná. Šéfredaktor MF
Dnes sice omluvil nehoráznost článku ze dne
9.8.2007 zájmem o zvýšení prodeje, protože
jen úderný a krátký nadpis "
prodává", ale slovo zpátky nevezmeš. A
proto musím pokračovat, i když
nejen čtenář už je z toho nyní unaven. Lékaři
také stárnou, docházejí jim síly
a přesto pořád ještě nechtějí sklouznout na
úroveň všech těch kritiků, kteří
místo presumpce neviny a pranýřování
konkrétních viníků se už setrvačností
otírají o ty, kteří se pro chronické
přetížení nebrání dostatečně. Prostě život
je boj, takže: doktore bojuj. Slušnost je vnímána
jako slabost a pro slabé nemá
tato společnost pochopení. Ústy mluvčí VZP se taky
veřejnost dověděla, jak ti
doktoři kradou, protože jim vyjde i víc odpracovaných
hodin, než má celý den.
Snadno, milý soudící, snadno. Když
provádím prevence na rizikovém pracovišti,
dostanu seznam, podle kterého sestra nejdříve
vyhledá karty z kartotéky,
vytiskne žádanku na laboratorní odběry, které jsou
povinnou součástí prohlídky,
popíše tři zkumavky pro jednoho pacienta - plným
jménem, rodným číslem a
požadovaným vyšetřením. To zabere minimálně
pět minut. Pak mi předá kartu a já
podle charakteru rizika a zdravotního stavu při poslední
prohlídce zaškrtnu
požadovaná vyšetření a předtisknu si
žádanky na další povinná
vyšetření - rtg
plic, plicní, audio, ORL aj. Zase pět minut. Pak ráno
sestra začne s nástupem
směny v 5,30 - odebere krev, vyšetří moč, změří
tlak, vyšetří zrak a další,
podle charakteru provozu. To trvá asi 15 minut. Pak ho převezmu
já a minimálně
15 minut pokračuji - odběr anamnézy za období od
posledního vyšetření, vlastní
fyzikální vyšetření a provedu zápis
do dokumentace. Pokud pacient není v
pořádku, napíšu další žádanky
o doplňující vyšetření. Když takto
vyšetřím 25 -
30 lidí - požadavky závodů jsou vyšší,
ale to už není v mých silách, pokračuji ve
své ordinaci odpolední směnou, takže
dalších 40-50 lidí. Ordinace je do 16 hodin, ale
zpravidla neskončím dříve, než
v 17 hodin. Pak ještě dokončím administrativní
práce - obvykle 2 hodiny denně.
Další den přijdou výsledky odebraných
vzorků z laboratoře, takže znovu vzít
kartu po kartě, zapsat a udělat závěr, jakou práci a za
jakých podmínek smí
pracovník nadále v provozu provádět. Pokud nejsou
výsledky v normě, píšu další
žádanky na kontrolní vyšetření,
případně žádám registrujícího
lékaře o
spolupráci na dalším léčení. Tedy
další den strávím nad preventivní
prohlídkou
ještě 15-20 minut. Celkem mi vyšetření a
zhodnocení jedné preventivní prohlídky
zabere něco přes hodinu času. Ten čas je rozložen do tří dnů a
pracujeme ve
dvou, na organizaci se podílejí další dva
zaměstnanci podniku, takže jde o
práci 3-4 lidí. Ale protože náš
systém zná pouze odměnu za práci lékaře,
vykazuje
se tato práce pouze jedním kódem, který je
odpovídající, pokud jde o délku
vyšetření a práce kolem prohlídky, ale
pokud jej zúčtuji v den, kdy byla
prohlídka provedena, vyjde mi kolem 30 hodin práce. K
tomu připočtěte odpolední
ordinační hodiny a vyjde mi i 40 hodin práce. Nikoli
proto, že bych ji mohla
provést v tom dni, ale protože se v jeden den účtuje
práce za tři dny. Ale
tento systém jsme nenastavili my, lékaři, takto
nám byl předložen zdravotními
pojišťovnami a ministerstvem financí. Takže
vykázat více práce, než 24 hodin za
den, jde samozřejmě a bez podvádění. Je to
záležitost nastavení systému. Pokud
toto mluvčí VZP neví a domnívá se, jako
většina laiků, že to není možné, tak
snad jsem vám to objasnila. Náš systém
odměňování nezná odměnu pro sestru
pracující s lékařem, veškeré
časové i finanční nároky se proto
promítají do
kódu lékařského výkonu.
Kapitola osmá
Vanitas vanitatum et omnia vanitas
Jak je možno vykázat péči
o pacienta, který je v té době už po smrti. Stalo se mi, že jsem ošetřila
pacienta ve čtvrtek před odchodem z ordinace. Podvrtnul si kotník, tak jsem mu
ho zafixovala elastickým obinadlem, protože do nejbližší lékárny to bylo 4 km.
Podepsal mi žádanku PZT - tedy na ten obvaz, který jsem mu přiložila na kotník.
Ale žádanku jsem vypsala až druhý den - v pátek. Protože jsem neměla čas zajet
do lékárny, odvezla jsem ji až v úterý, kdy mi vydali nový obvaz, abych měla v
ordinaci místo toho, který jsem dala pacientovi. Jenže mezitím v neděli pacient
zase uklouzl na náledí a na následky úrazu zemřel. Protože ho odvezlo ARO z blízkého
města, nikdo ve vsi o tom nevěděl, pán žil sám, takže ani příbuzní nám nemohli
dát vědět. Po měsíci se ozvala lékárnice, že jim VZP odmítá proplatit vydaný
elastický obvaz, protože v den, kdy mi ho vydali, byl pacient již po smrti. Až
za několik dní mi přišel pitevní nález a já jsem zjistila, že pán zemřel na
následky úrazu. Já jsem ho opravdu ošetřila, opravdu dostal svůj obvaz, ale
protože jsem si ho vyzvedla až po několika dnech, prostě ho pojišťovna už
neproplatila. Výkon byl proveden, ale VZP dnes ústy své mluvčí tvrdí, že jsem
zloděj. Já nemám jinou možnost obrany, tak to aspoň chci vysvětlit.
Závěr
Dnes se poslanci dohadují
o podobě reformy zdravotnictví. Obávám se, že to jako všechno u nás bude jen
polovičatost, protože na jiném se naši poslanci shodnout neumějí. V tom jsou
zásadoví. Jakákoli reforma, o níž se politici a experti domnívají, že je
natolik složitá, že ji není možné vysvětlit občanům, je mrtvá reforma. Ale oni
nám žádnou živou neslibovali.
A dnešním povídáním jsem
chtěla říci, že i dosud - bez reformy - bylo naše zdravotní pojišťovnictví tak
složité, že ho snad není ani možné pochopit. A to ani při dobré vůli všech
zúčastněných. Nebylo by méně namáhavé začít znovu?